máte zde umístěný jiný článek, copak to nikdo nečte?

Název článku "Finanční krize r. 2008 vyvolaly (především) vládní zásahy" považuji za zavádějící. Nesouhlasím především se dvěma slovy, a to v závorce uvedené především a vládní zásahy. Předně krize je vyvolána řadou faktorů a nikoliv jen jediného, který autor Luboš Smrčka uvádí v názvu, tedy přemíra vládních zásahů. V listopadu 2007 jsem se zúčastnil kolokvia organizovaného Pioneer Trustem ve Vídni k otázkám důvěry investorů ve finanční trhy. Tam měl jeden z hlavních referátů i Joseph Stiglitz, který upozornil na hypoteční krizi v USA a její celosvětové nebezpečí. Za jeden z hlavních faktorů označil tehdy nedostatek vládní regulace, kterou měl zabezpečit Fed nad americkým hypotečním trhem. Fed zárodky vznikající krize podcenil, byl údajně ve svém konání liknavý. Stiglitz volal tehdy po větší míře státní regulace než jak by z názvu článku L. Smrčky neinformovaný čtenář usuzoval. Navíc, když se ze Smrčkova článku dozvídám, že vláda USA poskytla před řadou let záruky na hypotéky pro řešení bydlení občanů, ale realizaci svěřila privátním agenturám. Pak věřím tomu, že Fed, resp. některý jeho úředník, byl asi nedostatečně bdělý k sílícím informacím o nežádoucím vývoji na trhu a neinicioval patřičná vládní opatření. Současnou krizi vyvolaly dle Stigitze ještě další spouštěcí faktory, které vyvolaly přemíru likvidity. Jednalo se jednak o narůstající nerovnosti mezi jednotlivými státy ve světě a dále o obrovskou poptávku po ropě, která vyhnala její cenu neuvěřitelně vysoko. Nastalá diferenciace mezi státy byla vyvolána tím, že některé státy utrácely nepřiměřeně a peníze od nich směřovaly k těm movitým státům (na mysli mám např. i Čínu, Japonsko, ale i Brazílii, Indii apod.). Ty náhle měly přebytky likvidity, ač se snažily sebe více, nestačily vše spotřebovat, likvidita v konečném dění přebývala jim. Nebývalá poptávka po ropě vedla opět k přesunu obrovských sum peněz do ropných států. Ty měly tolik peněz (anebo dosud mají), že tamní investoři nenalézali dostatek příležitostí k jejich investování. V touze investovat se jim pak naskytla možnost spekulativních obchodů s deriváty amerických hypotečních listů. Logicky vypuklo to, že v nastalé euforii se podcenila rizika na všech úrovních. Domnívám se, že toto by mělo být v úvodní části článku připomenuto. Čtenář by dostal ke zvážení celostní rámec příčin současné krize a uvědomil by si její složitost. Smrčka má ve svém článku část nazvanou Klíčové aspekty krize. Chybí mi tam Stiglitzův nadhled, tzn. vztažení na to klíčové, co lze nalézt mezi příčinami současné krize. Má tam připomenuto i stále silnější zasahování státu především v rovině sociální a to bez bližšího vysvětlení. Nad konstatováním, zda je to dobré, anebo špatné, aby stát více přihlížel k sociálním aspektům, by byla dlouhá polemika. Jestliže to již autor uvedl, tak je nutno doložit tvrzení pádnými argumenty a nikoli vágním výrokem „o stále silnějším zasahování vlád do ekonomického vývoje….., ale především v rovině sociální“. K dalšímu výkladu v článku nemám výhrady, je logický, ale z toho užšího pohledu. Luboš Smrčka, kritizuje způsob zajišťování bydlení, který se stávajícími způsoby vládní podpory ukazuje jako potenciálně rizikový i u nás. V tom je zajedno se Stiglitzem, který vidí jako jedno z východisek ze současné krize potřebu rozsáhlých investic a to v reakci na výzvy globálního oteplování. Možnostmi jsou nové přepravní systémy a způsoby bydlení, které se musí zásadně změnit. Shrnu-li můj dojem z celého článku, pak stále hledám tu přemíru vládních zásahů, které svět dovedly k současné krizi. Zdá se mi, že autor má až příliš silnou představu o tom, že trhy napravují samy sebe, efektivně rozdělují zdroje a z tohoto pohledu dobře slouží veřejnému zájmu. Bohužel nespornou skutečností je, že v současné krizi se jedná o selhání trhu, kdy americké banky v gigantickém měřítku špatně vyhodnotily rizika, což má globální důsledky na hospodářství a manažeři, kteří to způsobili, stačili ještě odejít s miliardovými odstupnými.

Tuto krizi způsobily vládní zásahy a pět dalších důvodů Velmi si vážím reakce pana docenta Jiřího Novotného na můj text o vlivu vládních zásahů na současnou finanční a hospodářskou krizi. Musím s potěšením konstatovat, že mi umožnila uvědomit si některé věci přesněji a se zřetelnějšími obrysy, než jak tomu bylo dříve. Nicméně setrvávám na svém přesvědčení, že opravdu hlavním spouštěcím mechanismem krize byly vládní inherence do ekonomických rozhodnutí, do tržního prostředí obecně, zvláště pak do oblasti hypotéčního úvěrování a tedy potažmo stavebnictví. Tím nechci říci, že nesouhlasím s dlouhou řadou názorů a tezí, které předkládá pan docent, naopak – většinu z nich bych podepsal. Obávám se však, že se sice shodneme v mnoha detailech, či dokonce ve většině detailů, různá jsou však naše základní východiska. Především samozřejmě podpora hypoték a další vládní zásahy nejsou jediným důvodem krize a to jsem dokonce ani náznakem nikdy netvrdil. Ostatně i původní text vyjmenovává hned několik podstatných momentů – za prvé vyčerpání poptávkového šoku vyvolaného počítačovou revolucí. To je velmi podstatný moment a vedl by pravděpodobně ke zbrzdění světové ekonomiky a k pouze malému nebo nulovému růstu ve vyspělých zemích tak či onak. Zde pouze poznamenám, že tento důvod by vedl k problémům již v roce 2006 či možná 2007, ale byl potlačen prorůstovými či sociálními aktivitami mnoha vlád, včetně vlády České republiky. Ač šlo o období relativně vysokého ekonomického vzestupu, rozpočty většiny zemí s vyspělými ekonomikami trpěly poměrně masivními schodky, které byly nasměrovány jak do investic, tak především do posilování sociálního systému, dotačních politik velmi různorodých zaměření a do dalších oblastí obdobného typu. Dále zde máme jisté vyčerpání „globalizačních“ impulsů, tedy zpomalení či dokonce zastavení procesu liberalizace zahraničního obchodu. Růstové podněty z této oblasti tedy nepomohly zmírnit vliv vyčerpání poptávkového šoku. Kdybych chtěl být důsledný, pak mohu tvrdit, že jde také o formu státních zásahů, protože zhroucení kola rozhovorů z Dauhá bylo v principu politickým rozhodnutím. Přitom je nesporné, že naprosto liberalizovaný obchod mezi zeměmi i bloky bez cel a kvót by již ve střednědobém výhledu přinesl obrovský užitek jak vyspělým státům, tak i zemím rozvojovým a možná největší prospěch by z něj měly státy opravdu chudé. Celkově by důsledná liberalizace začala znovu zavírat nůžky mezi bohatými a chudými a pomohla by řešit nerovnováhy, které zcela správně pan docent Novotný zmiňuje a které, stejně jako on, považuji za značné nebezpečí pro světovou ekonomiku. Dva další výrazné momenty se sešly na globalizovaných trzích. První je dán vlivem komputerizace. Zrodila se doba, ve které je možné obchodovat s takovou rychlostí a dynamikou užitých prostředků, jaká nemá v minulosti obdoby. Technicky vzatou lze představit situaci, kdy „stejné peníze“ poslouží během 24 hodin k mnohonásobně opakovaným transakcím, přičemž první aktiva slouží jako záruka za úvěr k nákupu druhých aktiv, ty zase jako záruka na prostředky k nákupu třetích aktiv a tak dále. Fascinující je rychlost, s jakou se tyto operace dají uskutečnit. Pokud tedy Joseph Stiglitz (a mnozí další) upozorňuje na selhání regulace, pak nelze než souhlasit – ovšem regulovat lze pouze některé aspekty trhu, těžko však fakt, že díky technickým vymoženostem jsou trhy absolutně rychlé a nekonečně pružné. S tím zřejmě nic neuděláme, i když tato krize nás poučila o tom, že zrychlení trhů zatím neumíme analyzovat s dostatečnou přesností na to, abychom mohli precizně definovat toto nebezpečí a případně formulovat možnosti regulace trhů. Objevila se také řada postupů, které umožňují dynamický růst investičního kapitálu, ovšem za cenu téměř dryáčnického rizika a finanční páka je jenom jedním z nich. To je ten druhý aspekt, totiž obrovský nárůst investičního kapitálu vyvolaný jak „moderními postupy“, tak bohatnutím některých zemí díky přebytku jejich bilancí nebo díky mohutným příjmům z ropy., který vedl k obrovské volatilitě trhů všech typů. Výkyvy ropy, niklu a mnoha dalších komodit jsou nevídané. Stejně tak fakt, že objem všech derivátů umístěných na světových trzích dosáhl údajně téměř desetinásobku globálního HDP. Objevily se také dva či tři nové prvky, které velmi zásadně zamíchaly situací na burzách a jiných obchodních místech. Jde o hedgové, suverénní a penzijní fondy, jejichž objemy shromážděného majetku dosahují snad i deseti bilionů dolarů. Joseph Stiglitz (a řada jiných) vidí toto nebezpečí v rovině maximalizace možnosti spekulace na určitý vývoj, který pak musí nastat, protože prostředky vložené do spekulace jsou tak masivní, že změní původní realitu na jinou. Nezbývá nežli souhlasit a konstatovat, že určitá regulace činnosti těchto fondů vypadá jako rozumná myšlenka. Ovšem zatím nikdo nepředložil alespoň rámcově ujasněnou představu kvalitativních změn v kontrole. Přitom regulace samotných hedge fondů je problematická, u suverénních fondů jde o téměř absurdní představu. Penzijní fondy z celého vyspělého světa jsou jiný problém. Jejich regulace je přísná, ale fakt, že jejich portfolia jsou do značné míry určena a nasměrována do jistých vládních bondů a v omezené míře do některých obligací firemních nebo municipálních přinášejí nové komplikace, totiž přirozenou rostoucí poptávku po vládních papírech, která je jedním z faktorů umožňujících státům stále větší a větší zadlužení. Regulace zde nenese přesně ty výsledky, které by nést měla. Pátým důvodem bylo dlouhodobé nezodpovědné chování některých vlád, především je zde řeč o Spojených státech, které svou potřebu krytí schodků exportovaly na světové peněžní trhy svou soustavnou poptávkou po dalších prostředcích. Dlouhodobý pokles dolaru byl dalším důvodem, proč světové trhy zažily turbulence nevídaných rozměrů a znovu je třeba říci, že ropa je jenom jedním z příkladů. Ve spojení se spekulativním kapitálem a nejistotou ohledně budoucí poptávky i nabídky na tomto klíčovém trhu (nabídka byla soustavně ovlivňována válečnými konflikty a také politickou nestabilitou v hlavních producentských zemích) se vytvořila konečná výbušná směs. Toto všechno jsem, možná nikoliv tak jasně a zřetelně, ve svém textu popsal. Nicméně opravdu jako finální a rozhodující vidím inherenci státu do mnoha trhů, u trhů s bydlením pak jde – myslím – o dlouhodobý a neuvěřitelně masivní postup, který zvyšuje soustavně nerovnováhy prakticky ve všech vyspělých ekonomikách. Jsem pevně přesvědčen, že každá nerovnováha vzniklá zásahy do přirozených vztahů a přirozených stabilit a přináší vždy více škody nežli užitku. Hypotéční problém se nyní alespoň částečně vyčistil tam, kde byl opravdu masivní, tedy ve Spojených státech, ale také v Británii a mnoha dalších zemích. Nicméně toto narovnání je znovu pouze částečné, neboť státy – pod vlivem politických ambicí svých představitelů - brání tomu, aby se systém vyčistil důkladně. Jak v USA, tak i v dalších zemích (včetně České republiky) se připravují mohutné systémy, které mají zabránit masivnímu vyvlastňování nemovitostí a sociálním pádům rodin. Lidsky lze jistě toto jednání pochopit, ekonomicky znamená pouze další odložení problému a zakládání podhoubí na další obdobnou krizi. Příčiny krize se zahlazují, nikoliv řeší. Jen bych se ještě vyjádřil ke zmínce o tom, že Fed nedostatečně kontroloval a reguloval trhy. V posledních letech, tím myslím v posledních nejméně deseti letech, bylo připraveno několik legislativních zásahů, které měly omezit některé rizikové aktivity vládou krytých agentur na podporu bydlení. Především měla být dramaticky snížena procenta úvěrů směřovaných do rizikových skupin obyvatel. Žádné z těchto opatření neprošlo legislativním procesem – je prokázáno, že proti nim mimo jiné hlasoval nynější prezident Spojených států pan Obama. Pokud stát nastaví svoji politiku bydlení tak, aby v podstatě za jakoukoliv rizikovou prémii bylo zajištěno bydlení skoro pro každého, kdo o to stojí, pak jakákoliv regulace ztrácí předem smysl. Je znám i případ šéfky Komise pro cenné papíry, která chtěla omezit řadu praktik při obchodování s deriváty k hypotékám, leasingům, studentským půjčkám či kreditním kartám – nakonec na svou pozici rezignovala pod tlakem administrativy i Fedu. Můj postoj k věci bych shrnul velmi jednoduše – nebýt podpory hypoték a politiky nízkých sazeb, kterou uskutečňoval Fed v dohodě s vládou, nikdy by se nezrodily deriváty takového typu, které zamořily světové finanční trhy. Pokud by nepanovala důvěra v to, že všechno je to kryto vládní zárukou, neprobíhaly by těmito kanály biliony dolarů. A tak dále. Proto tvrdím, že za finanční krizí stojí především vládní zásahy a vládní politiky – případ Spojených států používám většinově proto, že jde o klíčovou ekonomiku. Ale své ruce k dílu připojily i vlády dalších zemí. Náš problém je, že pro obrovský rozsah tohoto lesa vidíme opravdu jenom stromy. Naše společnost (teď mám na mysli společnost vyspělých států, nikoliv pouze českou nebo americkou) se změnila natolik, že tuto změnu již ani nevnímáme. Dokonce i naše trhy jsou umanutě regulovány a to tak silně, že se nemohou ani přizpůsobit změně společnosti a změně investorského prostředí. Což by jinak nesporně učinily, neboť to je jejich přirozená vlastnost – reagovat citlivě na změny poptávky a nabídky i na změny poptávky ve smyslu prostředí a vztahů. Ovšem to v situaci zákonodárně podložených institucí, které jsou – nejsou státní, jsou – nejsou nezávislé, jsou – nejsou liberální vlastně ani nejde. Svět se drasticky změnil, ale samotná institucionální podoba našich trhů je založena stále stejně, nepohnula se vpřed ani o píď, spíše je svázána takovými regulacemi, které vyhovují samotným institucím, jejich majitelům, představitelům a dalším zainteresovaným osobám. Pokud se v našem světě nějaké nůžky opravdu rozevírají, pak jsou to nůžky mezi schopností trhů reagovat na nové ekonomické situace či na vývoj společnosti a realitou. Zakonzervovali jsme trhy, ale společnost a ekonomiku zakonzervovat nelze.